Střed světa

Kdo nebydlí ve středu světa, ten jakoby nebyl. Je to cool adresa se skvělými podniky, kde nikdy nejste sami.

Když je člověku kolem dvaceti, pořád se ještě hledá, a někdy to stále trvá, i když je mu už přes třicet. Po jedné venkovské epizodě přišlo přesvědčení, že musím žít na nějakém hodně rušném místě, aby mi nic neuteklo. Mám ráda velká města. Někdy, když jsem na služební cestě vystoupila z letadla, měla jsem pocit, jako bych se tam narodila. I v Antalii se mi to stalo, dala jsem si na ulici něco k pití a turisti se mě začali ptát na cestu. K Praze jsem si ale dlouho nemohla najít ten pravý vztah. Možná proto, že v kavárnách nejsou polepené dveře a stěny papírky s ručně psanými inzeráty jako v Edinburghu.

Po jak dlouhé době vás davy lidí a trdelníky začnou unavovat? 3 roky, 5? Víc asi ne. U mě tomu upřímně předcházel ještě taky rozchod a něco, co se dá s odstupem času nazvat jako vyhoření. Dnes běžná věc, tehdy jsem si však žádnou takovou známku slabosti nepřipouštěla. K doktorovi jsem nešla a stále jsem usilovně, i když o trochu míň, pracovala. A vzdát se veganské restaurace otevřené do deseti do večera a metra hned u domu, to chce víc odvahy, i když ve vašem životě nic nedává smysl.

Na radu léčitelky z pyramidy u Tábora jsem se přece jen k jedné změně odhodlala, přihlásila jsem se na truhlářský učňák. Místo opravování starého nábytku ale teď trochu neočekávaně s mistrem vychovávám malou Žofinku.

Na mateřské v Karlíně nikdy nejste sami, což je dost možná jediná výhoda. Zvlášť kolem poledne davy lidí proudí. Na oběd do bistra, pak pivo na stojáka nebo mini kousíček domácího dortíčku za stovku a rychle zpátky do kanceláře. Každý musí někam utíkat, to je nepsané pravidlo všech středů světa. Že Evropu odděluje viadukt už dávno neplatí, je to tady fakt cool. Drahou hipsterskou kavárnu u našeho domu nahradila ještě dražší italská, která si může dovolit vyšší nájem. Poslední proluky po spadlých domech při povodni v roce 2002 se musí co nejrychleji zastavět. A na hřišti vládne Ruština.

Dřív to byla vesnice a ten charakter tomu už zůstal, i když jsou tady teď paneláky. Dva velké, malé paneláčky, velká křižovatka a jedna přestavěná roubenka. Vietnamský krám vytvořený z bývalých domácích potřeb je jediným pozůstatkem původní komunistické infrastruktury. Připomíná mi krámy ve čtvrtích pro chudé v Edinbourghu, kde mají snad úplně všechno, ale je to tam tak nějak divný. Pajzlu Kavárna zůstal název z nějaké minulé éry. Můj druhý domov na okraji Ústí, trvalé bydliště, kde jsem nikdy nebydlela, je téměř pravý opak Karlína. Přijela jsem na začátku karantény a zůstala tu tři měsíce.

Vedle našeho paneláku, který je na tomhle minisídlišti poslední, stoupá cesta na Novou Ves. Vzít nosítko a jít nahoru je logisticky ta nejjednodušší varianta, nikam nepopojíždět, s nikým se nesetkávat. Kdo nechce v době koronaviru sedět doma, musí do přírody, a v Ústí to znamená taky do kopce. Během svého pobytu poznávám i lesní cesty, vedoucí stejným směrem, doposud opuštěné, čekající na své znovuobjevení snad od období Sudet. Když se však zavřou najednou školy a nákupní centra i některé zažité věci se změní.

Běháme po louce a obdivujeme výhledy na Středohoří a Krušné hory, které se snad nikdy neokoukají. Čas se zpomalil. S námi je tu ještě několik dalších lidí. Co by ještě před týdnem bylo divné, je teď normální. Piknik na louce, pivo od okénka restaurace Vietnamce Roberta cestou dolů, západ slunce k tomu. Asi milionkrát lepší než sedět v přeplněné sklepní restauraci na Andělu.

Zjistila jsem, že střed světa pro mě ztratil svůj význam. Nepotřebuju stálé publikum hodnotící moje oblečení ani společenské aktivity. Nepotřebuju zas tak moc svoje taneční kroužky ani veganská bistra. Přežili jsme to s jedním krámem široko daleko otevřeným navíc měsíc jenom do 13 hod. Do Prahy se tak snad vrátím odpočinutější a nástrahám konzumu budu čelit s větším nadhledem.