Spatřit sníh

V zimě padá sníh, na tom není nic neobvyklého. Anebo je?

V Praze byl sníh naposledy v roce 2013. Pamatuju si to, hledala jsem si novou práci a mezi odpovídáním na inzeráty a pohovory jsem běžkovala v Prokopáku. Už to začínalo být moderní, ještě pár let před tím jsme jely z Komárky na Nový město se ségrou samy.

Když v Praze napadne hodně sněhu, všechno tak trochu ztichne a zkrásní, lidi se víc smělou. Jako by tu najednou byla pláž. Jít v čase určeném pro homeoffice bobovat na Petřín je totiž důvod k radosti. Na anticovid opatření si už všichni zvykly a ty zpřísňující se teprve chystají.

V Ústí napadl dvojbarevný sníh, oranžový saharský a normální bílý. Když to začalo trochu tát, tak se vrstvy promíchaly a vytvořily různé vzory.

Nahoře na Telnici je tak krásně. Slunce, sníh a navíc horský vzduch je magická kombinace i tady. Chlap přivázaný na lyžích k rogalu ujede v mžiku po pláni snad deset kilometrů. My chodíme pěšky po sjezdovce. Je to trochu mokré, a tak se není čeho bát, celá cvičná se dá sjet na sáňkách bez brždění. Jednou jsem se svezly nahoru rolbou, ale Žofka řvala, tak jsme toho zas nechaly.

Jsou tu kromě nás celkem dva snowborďáci, holčička na bobech a jedna rodinka. Běžkaři běžkují po svých okruzích. Fungující vleky a hospody mi vůbec nechybí.

Žofka spí v nosítku, ve městě už není po sněhu ani památky. Ten horský pocit ale přetrvává pořád v mojí hlavě…a ústecká deprese na mě nemůže. Doufám, že to tady časem nedopadne, jako když se na jedné indické facebookové skupině lidi dohadovali, kam jet (jednou za život) „witness snow“, neboli spatřit sníh. „Rishikesh ne, ten je moc nízko, musíte do Mussorie“.