Simple life

Je to víc než rok, co společenský život ustrnul, přestaly lítat letadla a z obýváků se staly učebny a zasedací místnosti

Téměř před rokem jsem taky psala svůj první příspěvek na blog. Témata klimatických změn a změn spojených s anticovidovými opatřeními se tak neplánovaně propojila. Překvapivě to docela funguje. Občas sice taky píšu jen tak pro radost a abych na mateřský nezhloupla, pak je ale zase potřeba vrátit se k základním myšlenkám.

Klimatická změna existuje

I ta letošní, zasněžená zima měla podle statistiky k normálu daleko. Podle pražského Klementina byla 31 či 32 nejteplejší od začátku měření. To je z celkového počtu 245 zim stále dost vepředu. Teplota byla 1,2°C nad dlouhodobým průměrem. A taky…co se u nás zrovna projevuje jako jasný návrat k normálu, někde jinde nemusí.

Zaujala mě třeba situace zachycená na fotce, jež vyhrála 2. místo ceny World Press Photo 2021 v kategorii životní prostředí. Aby sníh tál pomaleji, staví z něj lidi v Himalájích vysoké kužely. Aspoň nějaká voda tak vydrží až do jara, kdy je potřeba v zemědělství.

Zastavme se a ptejme se… sami sebe

Nějakou chvíli jsem měla skutečně pocit, že se čas zastavil. Bylo to osvobozující. V uplynulých deseti letech bych dny, kdy jsem nebyla zahlcená úkoly a stresem, snad mohla spočítat na prstech. Najednou se nezdály tolik důležité. Taková konstelace už se nemusí znova opakovat.

Nejsem mileniál, krize 90 let se tvrdě podepsala na mojí rodině. Od té doby jsem byla pevně přesvědčená, že se musím pořádně otáčet. Škola, brigáda, náročná práce…ostré lokty bohužel nemám, o to víc je třeba se snažit. Zastavit se a zamyslet mi vždycky dovolilo až úplné vyčerpání..a teď mateřská a Covid.

Do posilovny jsem nikdy nechodila a venku teď trávím víc času než kdy dřív. O výšlapech po sjezdovce s Žofkou za krkem a procházkách, které vedou vždy do kopce už jsem psala, teď jsem si k tomu koupila koloběžku. Nemůžete-li jít do do hospody, jděte ven. A když nemůžete jít ven, můžete jít dovnitř…a hledat tam odpovědi.

Ani když se svět takto obrátí naruby, není nutné se hroutit, stačí zatnout zuby a vydržet. A nebo…vykročit třeba trochu změnám vstříc. Pracovat z domova nejde, musíme mít asi tak každý druhý den poradu, slyšela jsem. Najednou to jde a bude se v tom pokračovat.

Skromnost jako cesta

Nedávno jsem na ivysílání konečně shlédla film Nabarvené ptáče. Je drsný. Vedle zamyšlení nad krutostí války, která zde nikoho nešetří, mi taky přinesl uvědomění, v jakém dnes žijeme luxusu. Naše garsonka mi v tu chvíli připadala jako přepychové sídlo, krásné a prostorné.

Je tolik věcí, které nepotřebujeme. Spousta módních kolekcí se se minulý rok vyhodila, nedostaly se do obchodů. Doplatili na to ti nejchudší, což je samozřejmě problematické. Ty hadry ale nikomu nechybí.

Proč se lidé tak trápí? Ptá se sám sebe ve své inspirující knize Walden Henry David Thoreau, před 250 lety. „Ten, kdo moc nejí , nemusí hodně pracovat,“

Ale co ekonomika?

Celá ekonomika se musí v dohledné době změnit, jestliže chceme přežít. Ekonomika založená na plýtvání, ani růst nemůže pokračovat do nekonečna…lidí je moc. Soutěžení vede k destrukci, čím více úspěšných, tím dřív si pod sebou podřežeme větev.

Ekonomika budoucnosti by měla být založená více na spolupráci než na soutěžení, více odpovědná, orientovaná na lidi, ne na peníze.

Teď je ten správný čas na přehodnocování. Člověk se musí stát tou změnou, kterou chce ve společnosti vidět.