Prysk – jak od malíře Farkaše

Otevřela se na mě reklama na zrenovovanou chalupu někde na pomezí Lužických hor a Českého Švýcarska. My si zákazníky vybíráme, vysvětlovali majitelé: O ty, co objedou za 3 dny Kamenici, Nový Bor i Ústí nad Labem a pak sypou fotky na instáč zájem nemáme. Ti, co v klidu posedí na zápraží a pak chodí pěšky po kopcích, to je naše krevní skupina.

Hurá, to jsme přesně my… aha 15 tisíc a pouze týdenní pobyt, tak si asi taky trochu vybíráme.

Ubytovaly jsme se v Dolním Prysku, který je snad ještě větší díra než ten Horní s chatou. Kolem ní jsme pak několikrát prošly a nutno říct, že je fakt hezká. Na terase se už opalovali vybraní zákazníci z Prahy v moderních drátěných křesílkách.

Penzion Albena neměl drátěný křesílka ani čerstvě pražené kakao, zato velmi milou a trochu hyperaktivní provozní Marii, původem z Běloruska, která ho celý vedla, vařila zdravé večeře a k tomu pracovala v Děčíně. Z Žofky a její o rok starší dcery Darji se na několik dní stala nerozlučná dvojka. Připojil se i dvanáctletý Kubík.

Krajina je tu krásná a rozmanitá, pro turistiku jak dělaná. Louky, lesy, skály, každou chvíli se to mění. Jednou jsme popojeli vlakem údolím Kamenice do Kytlic, kde mají i celebrity své vyšperkované roubenky. U jedné z těch honosnějších potkal Pepa svého známého řezbáře Zajíce. A jelikož naše mapa končila před Kytlicema a mobily se vybily, jak pořád hledaj signál, poradil nám Zajíc u kávy, krásného výhledu a starého zrezivělého vleku cestu zpět do Prysku.

V hospodě U Zlatokopa jsme zas narazily na Luďu Farkaše, v místních kruzích slavného malíře, který je sice mentálně postižený, ale jehož obraz visí snad v každý z těch vyšpíglovanejch chalup.

V Horním Prysku je taky stylové koupání v předělané požární nádrži, i s občerstvením, na velmi malebném místě u kostelíka. Kolem zas ty krásný chaty, lesy a skály. Soutěž vesnice roku, kterou pořádá naše ministerstvo (že by bylo k něčemu užitečné?) stejně vždycky vyhraje vesnice, která už je hezká odjakživa. (Prysk získal druhé místo v roce 2016). Je pravda, že snad v každém zajímavém zákoutí najdete nějaké to posezení nebo minihřiště, vše v dokonalém souladu s přírodou.

Koupali jsme se tu jenom jednou, protože počasí bylo povětšinou spíš na bundy, ale stálo to za to.

V České Kamenici, vzdálené jen 4 km, jsem si po několika dnech v lesích připadala jako v rušném Chorvatském letovisku: památky, zmrzlina, koupaliště, večerní romantika u barokní kaple, která je spíš katedrála. V okolí je btw. i několik moc pěkných méně náročných turictických tras.