O zimě, pekáči na bobování a hledání odpovědi na otázku, jestli pít venku svařák, nebo sedět doma

Žiju na jiný planetě než před třemi roky. Když člověk nechodí do práce, je všechno jakoby poprvé. Jak to bylo předtím už si nepamatuju

Nedávno jsem četla článek, no vlastně jenom titulek, kde na sebe jeden český zpěvák prozrazuje, že je asociál a díky tomu si nepříjemnosti spojené s covidem docela užívá. Co skládá Pokáč za muziku, netuším a pátrat po tom nebudu, ale tohle mě vedle všech těch ukřivděných protestů trochu potěšilo. Asi proto, že nikomu nenutí své koncerty, a proto, že mám v sobě toho skrytého asociála taky. Když nikam nemusím a koukám z okna na stromy a zasněžené kopce, nic mu nechybí a raduje se.

Je lepší sedět doma, nebo si dát svařáka venku na mrazu? Už delší dobu jediná možnost, jak trochu navázat na zažité společenské zvyklosti. Základem je dobře se obléct: legíny, teplé legíny, 5 svetrů (kde jen jsou džíny?)…a stejně vám bude zima. Moje „zimní parka“ byla na cesty z metra do kanceláře v pohodě a teď se zdá k ničemu.

Otužování je teď tak moderní, a vidíte, dá se obejít bez kádě s ledem a videí pána s velkým červeným nosem. Na vzduchu vnímáte krásy okolí zase trochu jinak. Když se třeba začalo brzo stmívat, světla odrážející se na hladině Labe ve mně probouzely první záchvěvy vánoční nálady, v polovině listopadu.

Vánoce byly tentokrát pražské. Jak uklidňující vidět po několika týdnech pěkně upravené lidi a fungující infrastrukturu. K tomu ozdobené stromečky a…žádné velké davy. Bonusem pro mého skrytého asociála byla Pepova tradiční narozeninová procházka na Petřín a dolů Úvozem a Nerudovkou. Už v minulých letech mi to přišlo hezké, jenomže, když je turistů moc, tak je jich příliš.

Tentokrát bylo ticho a pusto, jen sem tam někdo. Třeba pán s kočárkem s dvojčaty ozdobeným světýlky. Do toho byly slyšet zvony a u několika otevřených hospůdek postávali místní. Přesun do časů, které jsem v Praze nikdy nezažila a tajně jsem záviděla těm, kteří ano.

Když bílá vrstva sněnu překryje všechnu špínu, je i Ústí krásné město. Hned jak začalo být jasné, že se udrží déle než půl dne, objednala jsem na e-shopu vhodné sportovní vybavení – zelený a modrý plastový pekáč.

Z cesty na hory bez auta mám trochu fóbii. Co brát s sebou a co si to půjčit, Žofce lyže nebo snowboard? Minulou zimu sníh nebyl a tak nebylo co řešit. A teď je to covid. Nejen vnitřní asociál se tedy raduje, taky vnitřní manažer. Nemá nic moc na práci a nemusí stresovat.

Nová Ves, kde jsme pekáč testovaly, je autobusem 5 minut, klima už ale trochu horské. Na nedaleké louce tak vznikla celkem slušná sjezdovka. Jezdilo to rychle a Žofka se střídavě smála a řvala, že jí padá sníh do obličeje. Při čekání u našeho oblíbeného okénka vietnamce Roberta jsme pak málem zmrzly, ale cesta pěšky dolů bez svařáka, to by nebylo ono. I když je nejspíš z krabičáku.

Jezdily jsme pak taky za barákem, v Městských sadech, na Telnici na dětské sjezdovce a zase na Nový Vsi. Pekáč, neboli nazačka (klouzačka) je lehký a skladný, a ještě mi ani žádný řidič nevynadal, že je od sněhu nebo něco podobného. Stačí přivázat na provázek vybavit se oblečením na snowboard či lyže vzít termosku s čajem a jít. Zážitky jako za mlada jsou zaručeny.