Nedělní expres do civilizace
V té době tomu švestková dráha nikdo neříkal, aspoň o tom nic nevím. Motoráčkem, který spojoval po úpatí Českého středohoří Most a Lovosice, jsme jezdili každý týden z chaty, po zdolání 9,5 km dlouhého sestupu z kopců do Třebívlic. Žádný rychlík to nebyl, ale jel několikrát za den a to stačilo. Říkali jsme mu „vláček“.
Odevšaď hrozně daleko a díky sporadické údržbě poněkud neútulno, jako dítě jsem naší chatu moc nemusela. Cesta dolů byla ale něco jiného. Jednak slibovala návrat do civilizace, jednak to byla cesta opravdu krásná.
Vesnice jsou tu od sebe dost vzdálené, přesto to není žádná divočina, nejsme ve velehorách. Až na nejvyšší zalesněné části jen menší lesíky, políčka a spousta sadů, které mají na jižních svazích vhodné podmínky.
Kopce jsou jakoby daleko od sebe a zvedající se vysoko nad okolní terén. Sopky to ale nejsou, V době největší magmatické činnosti zůstávaly pod povrchem a až pozdější eroze okolních měkčích hornin z nich udělala současné dominanty. Dřív mi tak vysoké nepřipadaly, jak důvěrně jsem je znala.
Cestou do Třebívlic byly taky dvě hospody, ve kterých se táta občerstvil. (Máma s náma přestala jezdit dávno před objevením téhle trasy). Vláček pak jel nějakých 40 minut do Lovosic, kde se přestoupilo na „normální“ vlak. Připadalo mi to jako věčnost. Pořád se to motá kolem toho Házimburku, říkal táta.
V roce 2006, když jsem psala diplomku o Libčevesku, jsem jela vláčkem v jeho původní podobě naposledy. Chata už byla prodaná. Pak trať na 10 let zrušili. Švestky prý rostly původně všude v jejím okolí, než je v době budování světlých zítřků nahradilo obilí. Já už pamatuju jen jablka, těm se to naštěstí nějak vyhlo. Pořád se dají natrhat, na stromech kolem cest nebo v některém z opuštěných sadů. A jsou tisíckrát lepší než ty ze supermarketu.
Nový provozovatel vlaku nicméně vsadil na švestky, je to takové poetičtější. Nejdřív jezdil motorák o víkendu jako turistická atrakce, rok na to už i moderní zelený vláček pro běžný provoz. Když jsem to poprvé slyšela, neměla jsem tušení, kde to je. A pak jsme s Žofkou začaly plánovat, kam vyrazíme.
Když je hezké počasí, je zážitek i samotná cesta. Kopec ze kterého bude krásný výhled do krajiny je obvykle taky dobrý nápad. V dostupné vzdálenosti od trati je i pár hradů. Můj první výlet vedl (ještě s kočárkem) z Podsedic do kopce k Děkovce, odkud se po červené dostanete k hradu a zámku Skalka. Přes Košťálov jsem pak zamířila do Třebenic zpět na vlak. 12 km s kočárem v terénu bylo znát, týden jsem nemohla chodit.
Rok na to jsme, tentokrát i s Pepou vyrazili po modré z Třebívlic směrem k zříceninám Blešno a Oltářík. Na obě jsme s Žofkou v nosítku vylezli. Opět náročnější, ale stálo to za to. Hlavně z Oltáříku byl v podvečer nádherný výhled jako z letadla. V jedné z vesnic jsme taky překvapivě potkali Pepovu známou řezbářku, jak sbírá s dětma ořechy. Zpět jsme jeli z Podsedic autobusem, vláček nám ujel.
Zatím třetí výlet na trase švestkového vláčku byl kratší, ale stejně inspirující jako ty předchozí. Z Třebenic na hrad Košťálov a druhou stranou přes Skalku zpět. Vystihli jsme nádherné letní počasí na konci září.
Turistických tras přibylo, ale přelidněno tu není. Hospod spíš ubylo, ale nějaké se najdou. Ve vláčku se podává káva… některé věci se od dob pochodů s tátou v maskáčích změnily, ale většina zůstala stejná.
