Kolo kolo mlýnský

Člověk, co nevlastní auto, je určitě nějaký bláznivý cyklista, napadne leckoho. Trochu jsem, pravda, jezdila, jednou jsme se sestrou přejely Krušné hory a taky objely Balaton, pár posledních let ale moje staré dobré trekové kolo stálo ve sklepě.

Během léta jsem začala uvažovat o změně, až moc. Zpětně se tomu váhání trochu divím. Až krásné počasí začátku září mě přimělo k akci a já objednala na internetu za 1200 polohovatelnou dětskou sedačku. Druhý den byla doma. Dokoupila jsem helmu a sedačku na balkóně přidělala. A vyrazily jsme do Tróji. Žofka se celou dobu příprav kolem mě motala a křičela kolo, kolo, kolo kolo mlýnský, a tohle nadšení jí vydrželo doteď.

Jelo se mi skvěle, téměř jako bez dítěte, v jedné z těch hospod u řeky mezi zoo a Klecánkama jsme si pak s nanuky a pivem (jen já) vychutnávaly podvečerní sluníčko.

Následující den jsme pro velký úspěch zůstaly věrné vltavské cyklostezce, jen jsme se přesunuly dál, na moc pěkný úsek z Libčic do Kralup nad Vltavou. Logisticky vzato: vlak – přívoz – kolo asi 10 km – vlak zpět. Dlouhá přestávka na občerstvení, houpačky i meditaci na sluníčku proběhla na hřišti v Chvatěrubech.

Další level: dostat kolo do Ústí. Pepa mi ho dovezl k vlaku, na místě na mě čekala máma, vlastně zbytečná panika. Do Doks jsme se sestrou a Žofky téměř sestrou Grétkou pokračovaly tentokrát autem.

Posezónní třicítky, teplá a čistá voda, málo lidí, ale ne pusto (zažily jsme též) a žádná astronomická útrata jako v Krkonoších předznamenávaly velkou pohodu. Neodradilo nás ani zjištění, že naše chatička sice vypadá jako dřevěná, ale ve skutečnosti je plechová, a proto je v ní ve dne takový vedro a v noci zas zima.

Zdržely jsme se 5 dní, a přestože počasí přálo spíš lenošení u vody, projely jsme se. A prasklý plášť mi na počkání opravili sympaťáci ve Starých Splavech.

Poslední destinací této jednoměsíční sezóny byl Dolní Žleb, náhrada za plán, který nevyšel a velký objev. Je to totiž super místo, kam nevede žádná silnice, a když chcete autem, musíte na přívoz. Na kole se tam ale dostanete pohodlně cyklostezkou z Děčína.

Tak takhle nějak by to bez všudypřítomných silnic vypadalo. Když zaparkujete kolo ve vesnici, můžete se vydat po kamenné stezce do lesa. Já ho nechala před hospodou U kosti, mimochodem moc sympatickém místě, kde mi ho skupinka čundráků pohlídala, a kde jsme si cestou zpátky daly dýňovou polívku. Ze začátku je pěkný krpál proti proudu potoka, ale pak se to zlepší a les je tu krásný. Mezi skálama jsem našla 2 houby, zatímco Žofka spala v nosítku a doma z nich udělala smaženici.

Btv. dole u přívozu je taky docela hezká hospůdka, tam ale bylo až moc rušno. Zákazy se teprve chystaly a němečtí cyklisti si k obědu u nás docela dopřávali.

Není všechno tak růžové, jak se může zdát. Nástupy, výstupy i přestupy, to je občas náročnější, hlavně když jedete s dítětem sami, jako já. (Pepa o znovuobjevení cyklistiky teprve uvažuje). Žofka samozřejmě nechápe, že má počkat, dělá blbosti a zlobí. Raději mám s sebou ještě i nosítko a nakládám je tak společně s kolem. Připadám si teda při tom jako kulturistka, stejně i tak panikařím, ztrácím roušky a zapomínám věci ve vlaku. Nosítko pak značně zvětšuje objem mojeho baťohu.

Taky spánek v sedačce není úplně to, co jsem si představovala. Je sice možný, ale pokud kolo vedete a sundáte dítku helmu, jinak mu totiž hlava stejně přepadává dopředu…

Ta svoboda při projížďce krásnou krajinou, vůně podzimního vzduchu a objevování nových míst mi za těch pár minut nepohodlí ale stojí. Cestou do dolního Žlebu jsem si zvládla do vlaku donést kafe, i když jsem ho částečně vylila do sedačky.