Domů za tmy

Měla to být jenom procházka, ale protáhla se a jako každý správný výlet skončila až za tmy.

Plán, jestli se tomu tak dá říct, byl jít od Vrkoče nahoru k vodopádům a pak po vrstevnici zpět přes Větruši, ústecká klasika. Nahoru jsme šli od zdymadel po žluté, což je v podstatě to samé jako od Vrkoče, jenom vede cesta na začátku kousek mezi domy a snad je o něco méně strmá. Zatímco včera jsme v Tisé mrzly, dnes bylo vedro (podle předpovědi měl být rozdíl minimální).

Že jsem neměli tento nápad sami jsme si všimli už na zdymadlech. No, na to, že byl svátek to tak strašné nebylo. U vodopádu sice pár svátečních turistů posedávalo, po chvíli házení kamínků do vody a dalších podobných aktivit jsme ale zůstali sami. Jako v nějakém lesním Chrámu si najednou připadáme – ticho, čedičové varhany a trochu i ta džungle.

Převlékly jsme mokrou Žofku a místo k Větruši jsme se vydali dál po žluté. Napadlo mě, že když vylezeme nahoru na louky, umožníme miminu ještě se trochu vyřádit. Les ve svahu s roklemi ideální není.

Ačkoli na vodopády chodím plus mínus jednou za rok, tudy jdeme úplně poprvé. Široká kamenná cesta, zapomenutá vodní díla, zídky i vysoké valy a sady obklopené lesem působí jako zbytky po dávno zaniklé civilizaci. Jak jsou ty stavby staré ani jak to tam kdysi vypadalo už nikdo neví. Je to kousek z historie, o které se příliš nemluví. Několikrát se míjíme s novodobými čundráky v outdoorovém oblečení s holemi, kteří si nahlas stěžují, že je tam moc lidí.

V Podlešíně ležícím mezi krásnými loukami zjišťujeme, jak moc jsme nepřipravení. Nemáme vodu ani jídlo. Pepa nemá takový tréning s nosítkem jako já, a kromě únavy ho začala bolet hlava. I já už jsem z nošení Žofky trochu vyčerpaná. Potkáváme starší pár turistů, kteří nám sdělí, že cesta zvolená jako nejkratší možnost pro sestup dolů k Labi je hrozně strmá. Že prý si odrovnáme kolena a s nosítkem ať to radši ani nezkoušíme.

Co k tomu dodat než že měli pravdu. V zatáčkách jsem měla skoro závrať a co by se stalo kdybych uklouzla jsem raději nedomýšlela. A strašně mě bolely ty kolena.

Ještě před sestupem – sešupem jsme se zastavily na vyhlídce Skály, která stála za to. Pohled na Labe, na Ústí, protější kopce, Krušné hory, vše v jednom z pořádné výšky. Přichází i Žofky okamžik, na rozlehlé louce u vyhlídky běhá, no spíš chodí od jedné odkvetlé pampelišky ke druhé a protože neumí foukat, ručičkou odstraňuje odkvetlé bambule. Efekt létajícího chmýří je s foukáním srovnatelný.

Ve Vaňově jezdí (jednou za hodinu) MHD. Zatímco 40 minut čekáme, místní slečna nám přinese šťávu a hraje si na hřišti s Žofinkou. Další půl hodinu pak čekáme ve městě. Tu jsme si zkrátili večeří – pizzu z kebabu naproti nádraží jsem měla už podruhé a osvědčila se. Doma asi v půl jedenácté.