Představení naší nové staré trampské chaty v osadě u Berounky, to by bylo téma aspoň na 3 stránky. Jenomže já se pořád nemůžu rozhodnout, jestli je to už ten splněný sen anebo další životní omyl. Nevěděla bych, jak to pojmout. A protože chata se splácet se musí, i dřevěná bouda, zvlášť, když je blízko u Prahy, nikam jinam se v létě nejelo. Jediné další místo, které jsme s Žofkou během „prázdnin“ navštívily, bylo letní sídlo pražské babičky s dědou.
V té době tomu švestková dráha nikdo neříkal, aspoň o tom nic nevím. Motoráčkem, který spojoval po úpatí Českého středohoří Most a Lovosice, jsme jezdili každý týden z chaty, po zdolání 9,5 km dlouhého sestupu z kopců do Třebívlic. Žádný rychlík to nebyl, ale jel několikrát za den a to stačilo. Říkali jsme mu „vláček“.
Jak si vyvětrat hlavu od frustrujících nástrah velkoměsta a úplně se nevyřídit? Pohodovou jízdou na kole v hezké krajině. A když se to spojí s přesunem vlakem a přívozem, je to zábava, nemusíte se vracet stejnou cestou. Na vltavské cyklostezce se dá jen z Prahy do Kralup vybrat z několika takových okruhů.
To období, kdy po krátkém deštivém a chladném podzimu přijde zase léto
Doposud jsem si myslela, že tenhle druh cestování je něco jako jíst instantní polívku, ale třeba je to jen neochota mojeho mozku přizpůsobit se změnám.
Otevřela se na mě reklama na zrenovovanou chalupu někde na pomezí Lužických hor a Českého Švýcarska. My si zákazníky vybíráme, vysvětlovali majitelé: O ty, co objedou za 3 dny Kamenici, Nový Bor i Ústí nad Labem a pak sypou fotky na instáč zájem nemáme. Ti, co v klidu posedí na zápraží a pak chodí pěšky po kopcích, to je naše krevní skupina.
Chtěly sice na Mácháč, ale změna je život.
Je to víc než rok, co společenský život ustrnul, přestaly lítat letadla a z obýváků se staly učebny a zasedací místnosti.
V zimě padá sníh, na tom není nic neobvyklého. Anebo je?
Žiju na jiný planetě než před třemi roky. Když člověk nechodí do práce, je všechno jakoby poprvé. Jak to bylo předtím už si nepamatuju…