Pochybnosti
Není to zas tak cool. Někdy vůbec. Setkala jsem se i s názorem, že v Praze je úplně normální nemít auto, tak proč o tom psát? Ne tak s dětmi. Jak často na hřišti slyším větu: Pojď, musíme už do auta, jedeme za maminkou/tatínkem. Proč vlastně někdo jezdí autem na hřiště do Karlína? Napadne mě. Já navíc bydlím v Praze jenom napůl, ústecký byt je od civilizace docela daleko ..a vysoko
Prvním druhem problémů, kterým čelím, jsou ty psychologické. Když jdete po Ústí pěšky, připadáte si nějak divně. Mimo centrum je všechno šedé, ulice prázdné. Lidé jezdí autem, aby si míň všímali okolního nepořádku. Asi. Chce se vám omlouvat řidičům, že zdržujete na přechodě. Co je pak pro Ego zvlášť nepříjemné? Přijmout, že řidič trolejbusu je vždycky pánem. Vynadá vám, vyhodí, případně vůbec nepustí dovnitř. Kvůli tomu, že máte kočárek. Raději stojím a mlčím, v místě pro kočárky totiž nejsou sedačky. Stěžovat si? Řidičů je dnes takový nedostatek. Dalším úskalím je moje vlastní pohodlnost. Jsem líná jít na vlak, nejsem už přece žádná studentka. Měla jsem svojí Felícii ráda. Chce se mi po vzoru starých časů obléct tepláky, narvat do auta, co se tam vejde, dát si kafe na benzínce a vyrazit po staré silnici ke svému druhému domovu. A zpívat si. Nehledat po celém vlaku volné kupé a nerozčilovat se, že mi zase nikdo nepomohl.
Neudělám to, jednoho dne se možná všechno změní. Bude to normální. Průvodčí budou milí, záchody čisté, na kočárky bude někde místo, ne ve dřevěném vagónu na konci vlaku. Auta budou zastavovat před přechodem, všude budou pěší zóny, parky, ... moře a jednorožci. Což mě přivádí k dalšímu problému, kterým jsou pochybnosti. Co když to nemá žádný smysl? Pochybnosti jsou dobré, když je člověk příliš přesvědčený o své pravdě, může být v krajním případě i nebezpečný, většinou je ale jenom mimořádně otravný. Život je krátký na to obětovat ho celý sama sobě, přemýšlím. Bylo by to pak tak nějak zbytečné. Proč jen ten trolejbus jede tak pomalu?
