Nuda v Líšnici

Představení naší nové staré trampské chaty v osadě u Berounky, to by bylo téma aspoň na 3 stránky. Jenomže já se pořád nemůžu rozhodnout, jestli je to už ten splněný sen anebo další životní omyl. Nevěděla bych, jak to pojmout. A protože chata se splácet se musí, i dřevěná bouda, zvlášť, když je blízko u Prahy, nikam jinam se v létě nejelo. Jediné další místo, které jsme s Žofkou během „prázdnin“ navštívily, bylo letní sídlo pražské babičky s dědou.

Líšnice leží kousek od Prahy, za Cukrákem. Po Strakonický je to autobusem co by dup. Z naší všenorské osady je to ovšem ještě blíž a cesta se dá uchopit jako menší výlet. Mini-autobus jede hezkým lesem a dokonce i malýma serpentinama, kromě nás se v něm vezou ještě tak tři lidi. V Mníšku pod Brdy se trochu porozhlédneme.

Šplhat na Skalku, největší místní zajímavost, nicméně v letním vedru nepřipadá v úvahu. Pohodová bude spíše procházka ve stínu zámeckého parku. Taky by bylo škoda nezastavit se ve vyhlášené cukrárně/pekárně na náměstí. Dorty tam mají velké a inflace zdá se zatím nedorazila (aspoň ne tak velká jako do Prahy). Jeden vezmeme dědovi a babičce pro změnu halenku v sekáči, jelikož Haničky mají v srpnu svátek. Příjemný dotek civilizace v Mníšku stále v bezpečné vzdálenosti od velkoměstských povinností.

Dvě zastávky zpět po Strakonický a jsme na místě. Domek prarodičů připomíná chatu jen ve své spodní části, kde se to různě přestavovalo a dostavovalo, nahoře jsou útulné a prostorné pokojíky, ve kterých se s Žofkou cítíme jako doma.

V zahradě spousta stínu pod stromy, kytek tak akorát a pár rajčátek, ideální. Nejlepší bude vyndat z kůlny lehátko a chvíli v tom vedru lenošit, co taky dělat jiného? Jídlo – opalování – jídlo – čtení – jídlo. To je pohoda. Dědeček luští Sudoku, babička vaří. Jídlo – odpočinek…Tak moment, něco tu nehraje. Ano, jídla následují nějak moc krátce za sebou. A nicnedělání začíná být po celém dni otravné.

Zajdeme pro změnu někam k vodě, nebo aspoň na procházku, případně prozkoumat s Žofkou místní obyvatele na hřišti. Jenomže ouha, to nebude tak jednoduché. Osada Varadov je sice součástí historické Líšnice, kde se jakási minimalistická vybavenost nachází, reálně ale leží 2 km odtud přes dálnici po poli, což je v letošním létě skoro to samé jako po poušti.

Do hospody i na hřiště je tedy daleko, les je ale hned za barákem, tak co procházka? Bohužel je trochu neudržovaný a historku o tom, jak naštvaná bachyně honí sousedovic Patrika, který má co dělat, aby jí na kole ujel tu slyším pokaždé, když přijedu. Jestli je to pravda nevím (spíš ne), ale sama se tam jít bojím. A koupání taky nebude. Zda odbahnit rybník, nebo postavit nové koupaliště je otázka, kterou se vedení Mníšku zabývá už hodně dlouho, a pořád bez výsledku.

Je to tak, jedinou možností je vrátit se na lehátko a dát si něco dobrého k snědku, a pak si třeba už v 8 jít do chaty lehnout. I když venku ještě svítí sluníčko. Pasivní odpočinek, co víc si v dnešní stresující době přát, jenomže co je moc, to je moc. Takováhle nuda se nedá dlouho vydržet.

Zatimco balim kufry, tedy baťoh, mě ovšem ovane čerstvý vzduch z toho křovinatého lesa a za zvuku aut z dálnice svoje stanovisko ještě přehodnocuji. Prarodiče nás tu rádi vidí a trochu nudy přece ještě nikoho nezabilo. Chvíli tu zůstaneme. Každá mince má i svou druhou stranu: Praha ke svým památkám i davy lidí, v Ústí nefungují základní služby, Krkonoše jsou daleko. A ve Varadově zase není vůbec nic.