Méně je více

Oteplování spojené s klimatickou změnou je realita, před níž už nelze zavírat oči. A období karantény nám poskytuje jedinečnou příležitostí utřídit si priority. Jestli je nějaký vyšší princip tak to, co se teď děje znamená: dosavadní život společnosti je neudržitelný, nastal čas na změnu.

Mnoho lidí mojí generace dnes žije v nastavení typu Přežití. Většinu času jim zaplňuje kolotoč výchovy dětí, splátek hypotéky a zběsilé práce. Přestože jsou obklopeni spoustou věcí a navenek mají všechno, chybí jim čas a energie řešit cokoli jiného než své vlastní životy.

Ti mladší jsou na tom líp v tom ohledu, že nemají potřebu nikomu nic dokazovat. Hypotéka a korporáty je už tolik netáhnou. Podle informací na sociálních sítích to ale zase vypadá, že smyslem jejich života je vypadat vždy krásně a stylově. Většina blogů je o stylu. OK, ještě o jídle a cestování, ale i tam je ten styl často propašovaný. Je jistě fajn pocit se pěkně obléct a zajít třeba do kavárny, proč tomu ale věnovat tolik času a energie? Je to jako povýšit marnivost a konzum na životní filozofii.

Život má i další dimenze než jen vlastní přežití a styl. Jednou z nich je odpovědnost. Odpovědnost k druhým, k přírodě, k budoucnosti, nestarat se jenom o sebe. V době koronaviru je to paradoxně jednodušší. Lidi jsou odpovědní. Většina. Nosí roušky, dodržují rozestupy, pomáhají, starají se, aby někoho nenakazili. Když je vše v „normálu“, je to horší. Naše činy se neprojeví hned a jejich dopad nejde tak snadno rozpoznat. Jejich dopad proto neřešíme.

Oteplování je realita. Po mírné zimě přišlo jaro v únoru, arktické moře nezamrzlo, mědvědi na Ukrajině neusnuli. Neprší, Pepy rodičům vyschla studna, poprvé od jejího vykopání před 50 lety. Lesní požáry se kromě Austrálie a Kalifornie přesunují i na Sibiř a do Evropy. V Antarktidě bylo v únoru poprvé v historii naměřeno 20 stupňů.

Před 10 lety v létě mě pozval kamarád ze školy do Grenobelu. Myslela jsem si, že jsem omylem přijela do Egypta, jaké tam bylo vedro. Přestože jsem jim „to pravé léto“ tenkrát i částečně záviděla, bylo to dost úmorné. Kromě jízdy klimatizovanou tramvají se nedalo skoro nic dělat a i v noci, kdy lidi vykonávali různé manuální práce, bylo téměř 30 stupňů. Kamarád, který nebyl nijak proekologicky zaměřený, tehdy se samozřejmostí řekl, že je to klimatickou změnou. Když prý byl malý, nikdy takové vedro nebylo.

Teď jsme svědky toho samého v Praze. Když jdete v létě po Staromáku, je to jakoby kdyby vás zavřeli v sauně bez možnosti úniku, stejně jako předtím v Grenobelu. „Ale vždyť teplo k létu patří“ slyším často. No jo, u moře v Chorvatsku nebo Řecku ano, ale u nás bylo vždycky tak nějak přijatelné vedro. A někdy taky celé léto…pršelo a pršelo.

Vraťme se zpět k odpovědnosti. Velmi málo lidí, které znám, se o osud planety zajímá. Ekonomika? Možná. Naše budoucnost? Někdy příště. Málo lidí je tak samozřejmě ochotných v tomto směru něco dělat. Ti, kteří ochotni jsou, pak často nevědí co. A možná, že tohle je jeden kámen úrazu. Co můžeme my sami pro zlepšení klimatické krize udělat, aby to nebylo úplně zbytečné?

Do nekonečna třídit petky? Nejíst jeden den v týdnu maso? Nakupovat předražené fair trade oblečení? A pomůže to? Myslím, že Ne. Tohle všechno jsou totiž řešení „na konci potrubí“ (pojem, který mi zůstal v hlavě z doby studia geografie a sem se docela hodí). Jako když továrna vypouští do vzduchu spoustu škodlivých zplodin a pak se nasadí filtr na komín, aby byly splněny stanovené normy. Nejdřív se všem uleví, lidem se líp dýchá a podnikatelé dodržují zákony, ale z dlouhodobého hlediska se nic moc nezmění. Suroviny ubývají a odpad v podobě zanesených filtrů se hromadí. Skutečným řešením by bylo vyrábět tak, aby vše bylo efektivně využito a odpad nevznikal, ani ty zplodiny.

U člověka je takovým skutečným řešením v kontextu klimatické změny uskromnit se. Nevěřím v neomezenou moc technologií, ani nečekám na zázračná politická rozhodnutí, která za nás vše vyřeší. Naopak, myslím si, že si můžeme pomoct jenom my sami. A stačí docela málo: trochu změnit hodnoty a trochu se něčeho vzdát. Když to uděláte, zjistíte, že nejste o nic méně ani více šťastní. Zjistíte, že pro to, aby se člověk cítil dobře je jedno, jestli má velké auto a dům na předměstí nebo bydlí v nájmu v malém bytě a jezdí do práce MHD. Tak jako má každá mince 2 strany, obojí má svoje pro a proti.

Chci psát o tom, že je to možné, žít skromněji a přesto tak nějak normálně. Není k tomu potřeba stěhovat se do hliněného domu se suchým záchodem a není nutné se hned vzdát všech cest letadlem. Není ani nutné se hroutit, když jednou hodíte petku do popelnice, protože dalších 100 si jich vůbec nekoupíte. Jak jsme zjistili, věcí, bez kterých se obejdeme je spousta (aspoň na nějaký čas). Poslední měsíc a půl stačilo jídlo, rouška a střecha nad hlavou. A neslyšela jsem nikoho, kdo by si stěžoval, že nemůže jít nakupovat. Děti taky nemusí každý den do aquaparku nebo do zoo. Líbí se jim i v lese.

Pauzu, která nastala nedobrovolně v našich životech bychom měli využít k zamyšlení. A měli bychom si mimo jiné položit otázku do jakého „normálu“ se to vlastně chceme vrátit. A pokud máme pocit, že nastal čas některé věci dělat jinak, tak se do něj nevracet. Je to jednoduchá změna, ale zároveň tak trochu radikální, každý musí začít u sebe.