V Kanadě
Doposud jsem si myslela, že tenhle druh cestování je něco jako jíst instantní polívku, ale třeba je to jen neochota mojeho mozku přizpůsobit se změnám. Když jsme byly v Lužických horách, slyšela jsem na Slevomat samou chválu, tak se taky po něčem podívám.
Jediné, co mě po hodině s telefonem v ruce zaujalo, byl penzion pod hradem Landštejn v České Kanadě. Minulý rok jsme kousek odtud projížděli úzkokolejkou z Jindřichova Hradce, na Landštejn a ještě o kousek vzdálenější Slavonice se už ale nedostalo.
Je to hezký, ale 6 500 za tři noci, co je to za slevu? Tady vedle na mapě je cyklokemp s chatkama v řadách jako na táboře a cenami o poznání přívětivějšími. A mají volno, tak snad mě za dva dny přejde rýma, kterou jsem od Žofky chytla.
Vyjeli jsme až odpoledne a ještě jsme se stihli mrknout, co je nového v Jindřichově Hradci …neplánovaně. Díky zpoždění autobusu z Tábora nám ujel navazující spoj do Starého města pod Landštějnem. Naštěstí byl pátek a v pátek jede ještě jeden.
Pionýrský tábor ležel asi kilometr a půl od „města“. Že jsou chatičky nalepené na sobě nevadilo, zdaleka ne všechny byly obydlené. Dole u restaurace to trochu přehnali s asfaltem a množstvím zavěšených reklamních cedulí. Taky tam byly řady pneumatik vyznačující dráhy pro nějaké záhadné sporty. V okolí ale vládly lesy kanadské přírody a celkový dojem byl i tak dobrý.
Co jsme čtyři dny v cyklokempu bez kol dělali? Landštejn a Slavonice byly jasná věc předem, ale popořádku: První den jsme si nechali na rozkoukání a otestování místního přírodního koupaliště. To se ukázalo jako překvapivě pěkné, jen Žofka nechtěla do vody, protože se bála raka, který tam měl bydliště. Doteď o tom ale vypráví a hraje si na něj: „Štíp štíp, já sem rak a mam velký klapíky“. Poblíž je taky krásná přehrada, ta ale slouží jako zdroj pitné vody.
Na odškrtávání památek moc nejsem, v hradech a zámcích se mi ze zatuchlé energie dělá špatně, jak tam předměty jenom stojí bez využití. Landštejn je ale zřícenina a tam je tomu jinak. Výhledy široko daleko, zeleň a spousta kytek v květináčích jak je tady na jihu zvykem. Na nádvořích se povalují zbytky po renesanční přestavbě připomínající antické ruiny a historie hradu visí pěkně na cedulích pod schody na věž, takže žádný našprtaný výklad. Blížící se bouřka, která mi jediná trochu zkazila dojem, se nakonec vyhnula a bylo zase vedro.
U slevomatového penzionu, který stojí skutečně hned u hradu, to žilo. Restaurace, hřiště s pestrobarevnými atrakcemi a stánky se zmrzlinou připomínaly dohromady menší Matějskou. Samozřejmě jsme byli nuceni se toho na chvíli zúčastnit, ale lesní tábor je lesní tábor. Z hradu to k nám bylo asi 3 km lesem po červený.
Na prohlídku renesančních Slavonic jsme měli z logistických důvodů jen tři hodiny, jednu z toho jsme přitom strávili v úkrytu podloubí před bouřkou s kroupama. Se svěžím vzduchem po dešti byl ale pohled na starodávné domy na náměstí i jednotlivá zákoutí se zídkami a květináči snad ještě působivější. Na rozdíl od Prahy zde zcela součástí každodenního života.
Poseděli jsme v kavárně se zarostlým dvorečkem a vetřeli se na výstavu známého řezbáře v jednom z řady původních středověkých domů s klenbou a dlouhou chodbou do zahrady. Atmosféra neco mezi chorvatskym Dubrovnikem a Benešovem nad Ploučnicí. Žofka sama našla kamínek.
Cesta zpět se zkomplikovala. Jediný použitelný autobus jel z jiné zastávky než všechny předchozí dny, a tudíž nám ujel. Čekala nás okružní jízda se čtyřmi přestupy. No v Jindřichově Hradci jsem si zpravila chuť spoustou sladkostí a v devět jsme byli v Praze.
